Můj příběh
Paříž, předjaří, vítr přifoukne přepršku, sluníčko, modrá obloha, a zase déšť, crepes, káva u stolečku na ulici s croasantem, nebo báječně chutnajícími pravými francouzskými brioškami.
Byla jsem šťastná?- asi jako to počasí, občas se mraky protrhly a já zahlédla modrou oblohu spokojenosti a ano i štěstí….jenže pak vítr, mrak a déšť. Nejistoty, stud, pochyby – maskované, dobře maskované. Vždyť jsem se to učila celý život a tenkrát v té Paříži mi bylo už…čtyřicet pět, šest? tak nějak…
Dopíjím kávu, kterou jsem stihla vypít mezi přeháňkami u pouličního stolku v uličce Montmarte, pár kroků od Sacre Cour. Vcházím do katedrály, nečekám nic zvláštního. Co by se také mohlo přihodit mezi bloumajícími turisty, oceňujícími nádheru a posvátnost katedrály jen skrze hledáčky svých foťáků.
Pohled mi vylétne vzhůru a v údivu se slyším, že zřetelně a nahlas říkám
BOŽE DEJ AŤ JSEM SAMA SEBOU!
Ta věta vylétla z mé hrudi, jak osvobozená holubice a zatřepotala se mezi sluncem ozářenými prachovými částečky v kopuli. Aby tam někde nahoře zůstala už na vždy.
Co to bylo ?
Čas a realita se ohnuly, vytvořila se tenká štěrbina do věčnosti,
kdy bůh přijímá naše modlitby.
Hluboce vydechuji, vše je zase tak, jako předtím. Nic nenasvědčuje tomu zázraku, kdy, možná poprvé v mém životě, moje duše nahlas promluvila.
Od nudícího se prodavače suvenýrů si kupuji malinkou kovovou eifelovku, abych na ten okamžik v katedrále nezapomněla.
Eifelovku jsem časem někde ztratila, ale ten okamžik, jsem nezapomněla nikdy.
Tak jak to bylo dál?
Mohla bych napsat, že jsem od té chvíle vstávaje, lehaje s maličkou Eifelovkou v dlani, usilovala o to, stát se sama sebou.
Ale tak to nebylo.
Kdo jsem byla vlastně tenkrát před katedrálou Sacre-Cour ?
Kdo byla ta žena s větrem rozcuchanými vlasy?
Slíbila jsem příběh, který tě přesvědčí,
že ti mohu skutečně pomoci.
V té době jsem byla několik let rozvedená, měla jsem dospívající dceru, na kterou jsem
mohla být hrdá a za sebou roky podnikání jako umělecká módní návrhářka a výtvarnice.
A byla jsem na romantickém výletě v Paříži.
Krásná, talentovaná, schopná ženská.
Akorát jsem si toho nebyla vůbec vědoma.
Zakletá princezna
Jak tedy chtít být sama sebou, když jsem o sobě byla přesvědčená, že jsem jakýsi nepovedený lidský zmetek?
Ale občas mě napadalo, že je to možná nějak jinak Ta představa tak bořila mé navyklé smýšlení sama o sobě, že jsem před ní v panice vždy zabouchla dveře .
A o tom ten příběh je
O utíkání od sebe, které nakonec vedlo k návratu sama k sobě.
Je to příběh
kdy boje přinášejí prohry a jen dočasná vítězství.
A taky jsem psala poezii
Tajný život
Styděla jsem se, že nejsem jako ti druzí, kteří byli v mých očích úspěšní, šťastní a spokojení. Žárlila jsem a záviděla. A tak jsem unikala do samoty, kde jsem toto srovnávání nezažívala. Když jsem byla v přírodě, když jsem tvořila a nebo tančila, neměl hlas našeptávače svou obvyklou naléhavost a já byla šťastná. Tyto zážitky byly propustky do světa, kde, jak jsem věřila, si však já žít nezasloužím.
Ach, ty vztahy!
Smůla na partnery?
Ale kdeže !
Citová závislost
Závislost je únik před bolestnou realitou minulosti, která je stále přítomná.
Narodila jsem se do rodiny, kde byly vztahy poznamenány komplikovanou historií.
Ale to jsem v té době nevěděla.
Věřila jsem, že prostě nemám štěstí.
Že nejsem dost dobrá a musím se
snažit, abych si ten svůj kousíček štěstíčka zasloužila.
A tak jsem s snažila
Vylepšit a změnit!
V podstatě jsem prostě chtěla být jen
normální šťastná a spokojená ženská.
A taková budu
Moji rodiče byli emočně nezralí a situace každodenního života řešili způsobem, který byl pro mne zraňující.
Vypořádat se s nedokonalostmi svého dětství je náš úkol, když dospějeme.
Vylepšit a změnit!
Vypravila jsem se na cestu sebepoznání.
Hurá!
Hmm...
Cestu plnou úskalí a překážek a pastí.
Nu, co tě nezabije, to tě posílí...
Hodiny a hodiny protančené a promeditované.
Hodiny diskuzí.
Šamanské ceremonie, workshopy a výcviky.
Hory knih a cestování na druhý konec světa.
Krásné AHA! momenty, extatické stavy.
Láska? Snad i ta.
Život plný impulsů, který bořil mé koncepty,
o tom, jak se věci mají a jaká jsem vlastně já.
A já je stavěla znova.
Znova a znova na stejných základech,
že nejsem dost dobrá a musím se…
SNAŽIT !
ZMĚNIT !
POSÍLIT !
A stále jsem zůstávala zakletá.
!!!
Stíny?
Koho by napadlo, že snažit se být lepší je past? Mě tedy tehdy ani náhodou.
A přijímat své stíny?
Už takhle jsem se cítila mizerně, jak si ještě nakládat víc?
Své nechtěné stránky jsem jen víc a víc potlačovala.
Pasti-pasti-pastičky
To, že jsem si o přijetí svého stínu psala básně, neznamenalo, že jsem to skutečně dělala!
To bych se totiž musela stát tou zlostnou, závistivou, žárlivou, vzdorovitou a dokonce i nezávislou a schopnou !
A taková bych k svému vysněnému vylepšení měla daleko!
A tak jsem naplňování svých skutečných potřeb směňovala za nereálné, vysněné přísliby, které jsem vkládala do svého vztahu.
Věřila jsem, že jednou všechny naše problémy vyřešíme a budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti…
To by nás ale ve vztahu nesměla svírat a škrtit.
EMOČNÍ ZÁVISLOST
Ta proměňovala vše, co mohlo být krásné, v dramata a bolest.
Dusila jsem v jedovatém prostředí a stále více ztrácela sílu, nejen odejít, ale vůbec aspoň trochu důstojně žít.
Když jsem se již nemohla soustředit na to, jak vylepšit partnera, vztah a sebe, z temných koutů mého nevědomí vylézaly příšery. Našeptávač měl tisíc a jeden důvod mi dát sežrat, jak jsem nemožná.
Byla jsem tak naučená se zaměřovat na své neúspěchy a prohry, že jsem těžko mohla vidět, že úspěch je, že jsem se osvobodila z 6-ti letého toxického vztahu, že beru do ruky pastelky a kreslím, že dodělám ty občasný zakázky.
ŽE NAKONEC KAŽDÉ RÁNO VSTANU .
Dary?
Vnímala jsem, že mám talenty na lecos.
Ale neměla jsem dost energie, síly a vytrvalosti je zúročit.
Každý neúspěch mě srazil na kolena.
A úspěchy jsem nebyla schopná vidět. Vždy bylo co zlepšovat.
A můj cíl – spokojený a šťastný život, byl stále v nedohlednu.
Ve skutečnosti
jsem se do své síly
bála postavit
Když jsem z toho všeho byla tak vyčerpaná, že jsem už neměla ani kapku síly, přestala jsem bojovat za iluzi pohádkového vztahu.
Až pak jsem byla schopna konečně uvidět, jak zoufale na tom jsem.
A já byla na dně
Viděla jsem, že se opakuje situace, jakou jsem už kdysi prožívala. A že je tedy něco skutečně špatně.
A pak NÁHODOU
jsem potkala muže, který mi nabídl vše, po čem jsem tehdy tak toužila.
Existenční zajištění, lásku a útěk
od všeho, co mi zde připomínalo mé neúspěchy a prohry.
Tak jsem zavřela oči před vším rozumným i nerozumným a skočila jsem.
Oči jsem otevřela až, když nebylo cesty zpět.
Pohádka?
Chtěla jsem, aby ta pohádka vyšla!
Rozhodla jsem se pro to udělat vše. A dělala jsem to, co jsem považovala za nejlepší, i proto, že jsem nic jiného neznala. Přizpůsobovala jsem se. Byla jsem vždy dobře naladěná, chápavá s minimem požadavků a potřeb. A protože jsem taková ve skutečnosti nebyla, zase jsem předstírala, skrývala jsem se a hlavně jsem trpěla. Prostě to nebylo ono.
Baba jaga
Takhle dál žít nemůžeš
A tehdy jsem se vzdala dalšího snu.Snu o hodné holce!
A nastoupila jsem do učení k babě Jage.
Hodná holka
Spalující, nutkavou, zraňující touhu být s někým, jsem vyměnila za touhu být sama sebou.
Závislost
Byla jsem stále zamotaná
do svých emočních pastí.
Pochopila jsem, že vystoupení z nich
není ani snadné ani jednoduché.
Studium a praxe.
Čím dál víc otevřené oči.
Aha momenty.
Oběť a pachatel.
Pachatel a oběť.
Viděla jsem, že nejsem nevinný andílek.
I já manipulovala, abych dosáhla svého.
Našeptávač
Našeptávač jsem já !
Já sama sebe deptám.
Já, si ubližuji krutou kritikou a nesplnitelnými očekáváními.
Já sama pro sebe nemám
vlídné, konejšivé pochopení a přijetí.
Jen chtít nestačí.
Jen chápat nestačí.
Co mohu udělat pro to,
abych se z toho zakletí osvobodila?
Stala jsem se svědkem sama sebe, ale stále se mi nedařilo ty vzorce a přesvědčení v mé hlavě změnit.
Začala jsem říkat ANO
všemu co bylo a je v mém životě. Všemu co jsem byla a co jsem já.
A začaly se dít zázraky!
Zkušenosti, kterými jsem na své cestě prošla jsou jako kořeny. Pevně a do hloubky jsem se díky nim zakořenila do své opravdovosti.
Nyní z nich vyrůstají stonky a rozkvétají květy spokojenosti, štěstí, vděčnosti.
Ty květy tu kvetou i pro tebe!
Důkladně naplánovaná trasa mého života mě dovedla k oceánu.
K tomu nezměrnému nekonečnu. K tomu co tu je od nepaměti a stejně tak dlouho tu ještě bude. Tam jsem, uvolněná do své nepatrnosti, prožívala sjednocení s majestátem kolem mě. V těch chvílích jsem byla dokonalá, právě taková, jaká jsem byla. Den za dnem, týdny a měsíce, jsem roztávala do této pravdy o sobě. Až jsem uvěřila.
Je to poznání, které má daleko k mé bývalé nabubřelé přezíravosti a pýše. Toto je poznání o pokoře. Jak jsem si jen mohla myslet, že to, co stvořilo tak dokonalou Zemi, by stvořilo jakýsi zmetek – mě ?
A tak mi nezbylo, než vidět a omlouvat se za svou hloupost, aroganci, nevědomost, pýchu. Litovat, že jsem díky svému vzdoru, ubližovala sobě i druhým.
A ani jsem si nevšimla, že takto přijímám, to co jsem na sobě nechtěla nikdy vidět.
Duch Všehomíra a náruč Matky Země mě zahrnovaly nekonečnou láskou, pochopením, přijetím, ochranou, vedením a současně mě učili milovat to, co jsem za milováníhodné nikdy nepovažovala.
To je klíč od tajné branky z vězení našeptávače.
Ten stejný klíč,
padne do zámku
mého domova.
A já se mohla vrátit.
Domů k sobě.
Zvu tě na léčivou cestu, jejímž hlavním základem je bezvýhradné přijetí sebe sama. Je to cesta, kdy objevuješ poklady a zdroje moudrosti, síly, tvořivosti, radosti a spokojenosti na těch nejméně očekávaných místech – v tom co odmítáš, nechceš vidět a nesnášíš.
